Škola, hory a 3 kontinenty

Už jsem se tu celkem v pohodě usadil a zabydlel a mám za sebou dva týdny školy. Zatím jde všechno dobře, úspěšně jsem složil qualifying exams (kdyby vás náhodou zajímalo, co tady chtějí po začínajících doktorandech, mrkněte se – není to nic úplně hroznýho, ale je potřeba mít spočítaných hodně příkladů). Přednášky jsou taky celkem fajn, i když Algebraická geometrie a Funkcionála jsou zatím docela pomalý. Teorie distribucí je spousta analýzy a integrálů, ale baví mě. A L-funkce a automorfické formy začnou až příští týden, přednášející profesor Shahidi totiž měl autonehodu a ještě není úplně v pořádku. Vypadá to, že si ho vyberu jako vedoucího, takže se asi budu věnovat Langlandsovu programu, který kombinuje spoustu různých oblastí matiky a všechno to dohromady používá v teorii čísel.

Nu, to by snad jako matematická vložka stačilo! Jinak se potkávám s kamarády, čtu si,  chodím plavat a jezdím do školy na kole. Jsou to jen asi 3 kiláky většinu doby po rovince, ale na kole jsem pořádně neseděl dobrých deset let, tak mě z toho minulý týden trochu bolely nohy. Jediná nevýhoda je, že moje kolo nemá blatníky – jak jsem zjistil včera, když byly cesty po dešti mokrý.

Před pár týdny mě Joyce (asi padesátiletá Američanka, u které bydlím) na víkend vzala na výlet do Kouřových hor (Smoky Mountains, nevím, jak se jim doopravdy říká česky). Na americký poměry to bylo tak rozumně daleko na víkendový výlet – něco kolem 700 kilometrů (jedna cesta). Je to oblíbený místo a ještě to byl pro dost školáků poslední prázdninový víkend, takže se tam sjela půlka Ameriky a na silnicích a ve městech byla spousta aut a lidí. Naštěstí tam v podstatě až do hor vede široká dálnice, takže nebylo ani moc zácp (mimochodem, na dálnicích mají docela nízkou povolenou rychlost – skoro nikdy ne víc než 110 km, takže to samozřejmě všichni porušují).

Přijeli jsme do hor v pátek a hned jsme vyrazili na kratší vycházku po cestě, kterou moc lidí nechodí, takže jsme se nemuseli prodírat davy lidí. Bylo tam pěkně, hory se docela podobají těm českým. Joyce se pořád bála, že bychom mohli potkat mědvěda, prý je potřeba být hluční, aby stihl zavčas utýct. Když už jsme se vraceli, uslyšeli jsme najednou nějaký šramot před námi a za chvíli jsme fakt viděli medvěda, jak leze dolů ze stromu. Naštěstí se s námi nechtěl víc kamarádit a utekl. V sobotu jsme pak šli na překvapivě náročný výlet k vodopádům, pohráli si s motýli u řeky a pořádně zmokli. Celou dobu ale bylo dost vedro (kolem 30 stupňů), takže ten déšť byl spíš osvěžující. Dole je pár fotek. Jo, a samozřejmě jsme bydleli správně po americku – ve velikém srubu, kterému nechyběly takové nezbytnosti jako kulečníkový stůl a vířivka.

A včera se nám málem povedlo mít týmovku, při které by byli organizátoři na 3 různých kontinentech. Nakonec bohužel zrovna v Jižní Americe spadl net, takže se jeden z nás nezvládl připojit, ale i tak to byla sranda. A co teprv ta tajná akce, kterou organizujem!

Takových přátelských motýlů se kolem říčky poflakovalo spousta. Tenhle s radostí ososával mou ruku.

Víťa v intenzivním lijáku kouká na vodopád.

Vodopád. Ve skutečnosti je o dost větší, než tady vypadá – fotil jsem ho zpod kamene, kam jsme se schovali před deštěm.

Joyce u obřího stromu