Americký fotbal

Už jsem dvakrát byl na víkendovém zápase amerického fotbalu, s kterým se tady pojí celkem dost zajímavostí a tradic. Zápasy se hrají v sobotu a základem je vždycky breakfast club. Spousta lidí se obleče do všemožných kostýmů a hned po ránu (kolem 6, 7) vyrazí pít do barů, aby se náležitě připravili na zápas. To jsem si bohužel zatím vždycky nechal ujít, ale aspoň jednou se někdy taky musím jít podívat!

Pak následuje tailgating. Fanoušci přijedou se svými auty na velké hřiště, vybalí grily, stolky, židle a spoustu jídla a pití – a jí a pijí a baví se s kamarády až do začátku zápasu. Na celkem vtipný video na toto téma se můžete kouknout tady. A pokud to nevíte, můžete hádat, co vlastně to slovo tailgate v angličtině znamená.

V poledne pak začne samotný zápas. Hra jako taková mě spíš moc nebaví, vždycky tak 10, 20 sekund hrají, dokud bránící tým nezastaví ten útočící v postupu dopředu. A pak se hra na pár minut přeruší, než se začne znovu (pravidla jsou třeba na wikipedii). Protože se většinu doby nic moc neděje, důležitou součástí jsou mažoretky a obrovská kapela s největším bubnem na světě. A zvlášť studenti celou dobu stojí na lavičkách a vehementně fandí nejrůznějšími gesty a pokřiky podle toho, co se zrovna děje na hřišti.  O přestávce je pak vždycky šou, kdy kapela zaplní hřiště, hraje a u toho poskakuje a pochoduje (taky se jí říká marching band). Na fotbal tady chodí fakt dost lidí – Purdue má velkej stadion (s kapacitou kolem 50 000) a třeba posledně byl určitě aspoň ze tří čtvrtin zaplněnej.

Z fotbalu taky pochází přezdívka studentů Purdue – Boilermakers (vyráběči kotlů).  Vznikla už roku 1891, kdy Purdue porazilo nedalekou Wabash College 44-0. Jejich noviny si pak stěžovaly, jak Boilermakers pobili jejich tým (o dost barvitěji je to popsaný na wiki).

A co jinak? Včera jsme měli s kamarády halloweenovou párty, tak jsem si pořídil strašidelný kostým a ještě strašidelnějšího Frankieho. Už konečně přišel podzim, stromy se žlutí a červenají a bývá chladno (přes den kolem 10, 15 stupňů) – ale ještě před takovými 2, 3 týdny bylo občas přes den i skoro 30 stupňů! Na jezdění na kole to už ale moc není, i proto, že občas fouká tak silný protivítr, že je potřeba pořádně šlapat i z kopce, aby to vůbec jelo.

Tailgating – Joyce a pár kamarádů

Tak tohle dělá každou druhou sobotu určitě aspoň 5 000 fanoušků Purdue

Kapela před zápasem pochoduje po kampusu a hraje

Další ze symbolů Purdue – vláček často vozí po kampusu návštěvníky a zběsile houká

Silák

Rozestavení před rozehrávkou

A už se perou (cílem je shodit a zbít co nejvíc hráčů protivníka)

Fanoušci (o přestávce výjimečně vsedě)

I s největším bubnem na světě se dá poskakovat

A jako bonus ještě má pracovna – jsme tam celkem 3, můj stůl je vpravo vzadu

Většina věcí a papírů tu už byla, když jsme se nastěhovali

Včetně kabátu na věšáku, v zimě na něj možná ještě dojde

Takový krásný zvířátko jsem jednou našel doma

A tohle taky – má spoustu nohou, takže běhá zatraceně rychle

Toki Pona

Máme zrovna dvoudenní podzimní prázdniny, i když počasí podzimně moc nevypadá – posledních pár dnů bývá přes den kolem 30 stupňů! Venku je vážně krásně, spousta sluníčka a barevných stromů.

Když jsem tak náhodně po nocích brouzdal po netu, přes Wikipedii jsem se dostal ke spoustě zajímavých umělých jazyků. Tak se s vámi o něco z toho zkusím podělit (a taky proto, abych tu měl pohromadě všechny užitečný odkazy).

Tak třeba Toki Pona (oficiální stránky jazyka jsou tady). Minimalistický jazyk, obsahující jen 14 hlásek a 123 slov, která se ale dají dávat kombinovat k pojmenování složitějších konceptů (jinak by to asi fakt nemohlo fungovat). Zdá se, že jeden z důvodů, proč vznikl, je k vyzkoušení toho, jak jazyk ovlivňuje to, jak a o čem přemýšlíme. Toki Pona má svou jednoduchostí podporovat jednoduchost i v přístupu k životu. Na netu je celkem rozumná učebnice, trochu jsem se ho i začal učit, je to docela zábava (a málo práce).

Vzhledem k malé slovní zásobě samozřejmě všechna slova mají víc významů a můžou v nezměněné podobě být více slovními druhy – a proto je v jazyce pár pomocných slov, aby věty dávaly smysl a šly aspoň jakžtakž jednoznačně přečíst. Kupodivu je v tom ale pár gramatických nepravidelností, který mi přijdou docela zbytečný. Jedna z věcí, který mi úplně nedávají smysl, je “zákaz” (=nespisovnost) vedlejších vět. I když je v jazyce velmi přirozená konstrukce, kterou by šly vedlejší věty vyjadřovat, “nesmí” se používat.  Na fóru fanoušků a uživatelů jazyka (je jich fakt málo) jsem natrefil na to, že důvodem asi bude právě snaha o jednoduchost jazyka – a vedlejší věty by se do sebe mohly neomezeněkrát vnořovat, což by nebylo pěkný. Moc s tím nesouhlasím (na fóru o tom koneckonců taky byla nějaká diskuse), protože opisná konstrukce, která se místo toho používá, působí neelegantně a zbytečně složitě.

Toki Pona vytvořila asi před deseti lety Sonja Elen Kisa. To, že existuje tvůrce jazyka, přináší zvláštní rozměr diskusím o jeho možných změnách. Zvlášť tím, že se do nich spíš nezapojuje, tak v příspěvcích ostatních působí skoro jako nějaká až nadpřirozená bytost nebo autorita – což koneckonců není tak úplně překvapivý, když se nad tím člověk trochu zamyslí. Třeba tohle téma je docela ilustrativní, snaží se tam přijít na význam záhadnýho slova “pu” a dostanou se tam i k těm zakázaným vedlejším větám. (Možná se ale taky všeobecně dost pletu, na fóru jsem toho moc nečet.)

Učení se je fajn díky tomu, jak je všechno jednoduchý; zdá se mi, že s trochou snahy není nic těžkýho třeba už za týden zvládnout jazyk docela plynně používat. Taky se mi líbí, že slovní zásoba pochází ze všech možných jazyků – a díky chorvatštině tam je pár velmi povědomých slov, třeba oko, luka (=ruka, hláska r se nepoužívá, aby výslovnost byla pokud možno univerzální a jednoduchá), noka (=noha) nebo ona (=on, ona, ono, slovní druhy se nijak nerozlišují). Nebo z takové finštiny vzali slovo kala pro rybu.

Ještě se teď zmíním o příručce pro tvorbu jazyka. Moc jsem na ni nekoukal, ale vypadá docela zajímavě (i pokud nechcete vytvářet vlastní jazyk, což třeba já rozhodně neplánuju).