Historky ze školy

Včera Matsuki na algebraických površích povídal tuhle: Algebraické variety dimenze 1 (čili křivky) vymyslel bůh. Ty dimenze 2 (neboli povrchy, které budeme studovat na přednášce) vymyslel ďábel – a jsou pekelně složité. No jo, ale matematiky teď zajímá zkoumání dimenze 3 a víc – a kdo teda vymyslel je? Máme bůh, ďábel, tak kdo může být další? No přece chlapíci z Japonska! (Jak Matsuki, tak třeba Mori, který za práci v této oblasti dostal Fieldsovu medaili, jsou Japonci. A jen na vyjasnění, co na tom  může být tak složité – ta dimenze je braná nad komplexními čísly, takže normální počet rozměrů je vždycky dvakrát větší.)

Taky jsem zapomněl na to, že hned v úterý na první přednášce nás Abhyankar pozval k sobě domů. Že bydlí nedaleko (nakreslil nám mapku) a že nerad dělá konzultační hodiny ve škole, ale klidně můžem kdykoli přijít za ním domů – i třeba bez toho, že bychom se dopředu ozvali (:

Advertisements

Začala nám škola

Od včerejška už normálně máme semestr. První překvápko se s tím pojilo hned v pondělí ráno. Když jsem totiž vyrazil kolem 9 do školy, byl najednou kampus plný lidí… nějak jsem si holt za ty dva týdny už zvykl na to, že tu skoro nikdo není.

Přednášky tu bývají víckrát týdně vždycky ve stejnou dobu – buďto v pondělí, středu a pátek vždycky na 50 minut, nebo v úterý a ve čtvrtek na hodinu a čtvrt. Díky tomu jsem už měl všechny své předměty:

V pondělí o půl desáté to byla Class Field Theory (je mi to hloupé, ale nevím, jak je to česky) s profesorem Shahidim, což je vynikající číselný teoretik původem z Iránu. Podobně jako Selmerovy grupy a galoisovy reprezentace s profesorem Goinsem, které jsou o půl druhé, to asi bude taková celkem normální užitečná přednáška… Až na to, že ani z jednoho předmětu nebude zkouška, ale jenom domácí úkoly nebo nějaký projekt.

Zato Teorie algebraických povrchů s profesorem Matsukim o půl jedenácté byla pořádná show. Matsuki je Japonec a vykládal to dost zajímavě a živě. Je tu prý nějaké pravidlo, že aby se přednáška mohla konat, musí si ji zapsat aspoň 6 studentů (takže přednášky ve 2 nebo 3 lidech jako v Praze nehrozí). A protože se Matsuki bojí, aby nás bylo dost, hlavně nás důrazně nabádal, ať se neodhlašujeme. Bude sice samozřejmě rád, když na přednášky budeme chodit, ale i když ne, stejně všichni dostaneme áčka. V sylabu, podle kterého jsem si vybíral předměty, se jaksi zapomněl zmínit o tom, že bude potřeba znát dost algebraické geometrie, kterou skoro vůbec neznám. Normálně bych si teda předmět odhlásil, ale takto to možná neudělám a zkusím tam chodit. Koneckonců mě ta látka zajímá a věřím, že přednášky budou dost zábavné a poučné, i když se nebudu úplně chytat.

Poslední z mých přednášek je pokročilá Abstraktní algebra s profesorem Abhyankarem (út, čt ve 3). To je pro změnu Ind a taky velká bedna. Zjevně nemá rád formální styl s větami a definicemi, takže přednášky asi  budou dost zmatené, ale snad zajímavé. I když jeho dnešní rozvláčné povídání (napadá mě k němu jen anglické slovo “rambling”) nepochybně leckoho (a částečně i mě) nudilo. Už nám říkal různé poučné historky, teď si vzpomínám jen na to, že matematické knížky je nejlepší číst jako román. Myslel tím to, že když čte román, tak ho zajímá, jak dopadne hlavní hrdina, a proto přeskakuje nudné pasáže a popisy – a že podobně je to potřeba dělat s  (dobře napsanou) matematickou knížkou.

Původně jsem plánoval z těchto 4 předmětů jeden vypustit, ale teď nejspíš zkusím chodit na všechny – Abhyankar a Matsuki říkali, že se známkami nebude žádný problém, takže by to mělo být v pohodě. A kromě toho chci občas zajít na nějaký seminář – dneska třeba profesor de Branges mluvil o Riemannově hypotéze. Věří, že ji dokázal, nikdo ale ho a jeho důkaz nechce brát vážně (nedej bože aby ho někdo četl!). A přitom už někdy před 25 lety podobně dokázal Bieberbachovu hypotézu – a taky mu napřed celkem dlouho nikdo nevěřil.

Nevím, jestli je to jenom Purdue, ale zdá se mi, že je tady na matice nějak nezvykle hodně takových podivínů. Přijde mi, že víc než třeba na Matfyze, takže jenom matikou to asi nebude. Ale možná jsem na ně prostě jenom zatím měl štěstí (:

Tornádo

Včera večer jsem poprvé slyšel varování před tornádem. Šli jsme zrovna se spolužáky na večeři, když se rozezněly sirény. Po chvíli nám došlo, že asi půjde o tornádo, ale kupodivu to moc nevypadalo, že by to ostatní lidi na ulici brali nějak moc vážně (ono to ale většinou byli taky mezinárodní studenti stejně jako my). Já jsem se nakonec rozhodl jít pro jistotu domů, měl jsem to kousíček.

Ze začátku to vypadalo, že se nic neděje, pak ale postupně začala pořádná bouřka a plískanice (tornáda prý vznikají právě při bouřkách). Byl jsem radši v televizní místnosti bez oken, kterou máme uprostřed patra (při tornádu není dobré být u oken, nejlepší je schovat se ve sklepě). Když jsem ale jednou vykoukl z okna, měla obloha výrazně nazelenalý odstín – takovou jsem předtím nikdy neviděl. Pokud se nepletu, tak jsem někde v poslední době četl, že právě podle takové oblohy můžeme poznat, že hrozí tornádo. Žádné tornádo se každopádně nikde široko daleko neobjevilo, asi hodinu a půl po sirénách už bylo po bouřce a dokonce jsem viděl kousek západu slunce.

Rád koukám na mraky a tady k tomu mám spoustu skvělých příležitostí. Zatím skoro vždycky vypadaly dost zajímavě, ještě se nestalo, aby delší dobu byla na obloze nudná šedá duchna, tak jak to bývá v Čechách.Včera jsem při bouřce litoval toho, že nebylo bezpečné koukat z okna, určitě by to stálo za to. Taky mi přijde, že tady mraky bývají nějak výš. Nejspíš je to nějaký optický klam způsobený rovnou krajinou, ale taky jsem trochu uvažoval nad tím, jestli to nemůže být zdejší malou nadmořskou výškou (kolem 200 m.n.m.). Asi je to samozřejmě ale blbost.

Kdybyste si chtěli o tornádech počíst trochu víc, mrkněte třeba na wikipedii, mají tam taky celkem dost působivých fotek.

Bazén

Dneska jsem vyrazil do bazénu na kampusu. Je tu spousta různých sportovišť, která jsou pro studenty vesměs zadarmo, stejně jako třeba MHD a určitě ještě ledacos dalšího. Je to prima, zvlášť když si nemusím platit školné. Ale dovedu si představit, že kdybych platil kolem 20 000 dolarů ročně, tak bych mě mohlo dost štvát, že platím za spoustu věcí, které vlastně ani nepotřebuju nebo nepoužívám.

Dostat se do bazénu bylo celkem náročné – jak se mi poslední dobou stává celkem často, šel jsem napřed z úplně blbé strany, takže jsem to musel složitě obcházet. Pak to ale stálo za to. Bazény mají 2 hned u sebe a ten, ve kterém jsem plaval, je první bazén, ve kterém jsem kdy byl a nebylo mi zima. Voda má totiž asi 30 stupňů (: A kromě toho mají parádní vířivku, kde je voda ještě teplejší. Jediná nevýhoda je, že jsem plaval pod vodou bez brýlí, tak mě z toho trochu bolí oči. Asi si holt budu muset pořídit brýle, i když je nemám moc rád.

A malý kvíz na závěr: Co znamená americký výraz “xing”?

Nakupování a zařizování

Nikoho asi moc nepřekvapí, že potřebuju zařídit spoustu věcí. Naštěstí tady jsou celkem zvyklí na nechapávé zahraniční studenty (na Purdue je asi 3. v USA co se počtu mezinárodních studentů týče) a pořádají pro nás celkem dost různých programů.

V pondělí jsem se zvládl zaregistrovat a vyřídit si studentskou průkazku. To šlo celkem v pohodě, jediný problém byl, že registrace začínala v 9 ráno a já měl od 10 psát písemku z topologie. Sice je hrozně mátlo, že mám jiný druh víza než drtivá většina ostatních (to kvůli tomu, že jsem tu přes Fulbrighty), ale i tak jsem to naštěstí tak akorát zvládl. Jinak jsem toho až do středy moc nevyřídil, každý den jsem psal nějakou písemku, tak jsem se ve volném čase snažil aspoň trochu připravovat.

Pak se to ale rozjelo – ve středu odpoledne jsem zašel do něčeho jako nemocnice, co Purdue provozuje na kampusu, dal jim potvrzení o pojištění a očkování a nechal se otestovat na tuberu. Ve čtvrtek a v pátek odpoledne jsme měli řadu víceméně nezajímavých přednášek o tom, co a jak. Dobrá věc na těchto seznamovacích programech je, že dostaneme celkem často zadarmo najíst – a můžem se u toho seznámit s ostatními studenty. Jak jsem čekal, je tu spousta Číňanů a Indů a aspoň někdo snad z každé oblasti na světě.

Dost těchto pikniků pořádají různé křesťanské organizace, na Purdue jich je snad 50. Jedna třeba v sobotu dopoledne rozdávala novým studentům nábytek, tak jsem si tam našel ledničku a magneťák na pokoj.

V neděli jsem vyrazil nakupovat do velkého nákupního střediska Tippecanoe (tak se jmenuje náš okres) Mall na kraji města (řekl bych, že je ještě větší, než Olympie v Brně, ale není to všechno pod jednou střechou). Kamarád Khalid z Jordánu, se kterým se znám už z Fulbrightí orientace, totiž prošel pár obchodů v okolí a říkal, že tam je to nejlevnější – sám si tam taky koupil notebook. Tippecanoe Mall je celkem daleko, ale naštěstí tam jezdí MHD, kterou máme jako studenti zadarmo. Autobusy jsou tady rozhodně vymakanější než u nás: jsou klimatizované (takže mi v nich byla zima), mají GPS (a na netu si prý můžete zjistit, kde přesně zrovna jsou) a čekají na sebe. Když má bus zpoždění, řidič se zeptá, jestli někdo potřebuje přestupovat, a když jo, tak zavolá, aby bus počkal. Nevím, jestli mají nějakou maximální dobu, ale 10 minut určitě počkají (v neděli jezdí jednou za hodinu).

K obchodům jsem teda dojel kolem čtvrt na 12 dopoledne. A úplně mě šokovalo, že všechno bylo zavřený, nikde nikdo. Obchoďákem jen bloumal tu a tam někdo, byl to fakt zvláštní pocit. Už jsem si říkal, jestli jsem sem snad jezdil zbytečně. Pak jsem naštěstí našel nějaký otevřený obchod – a kolem 12 všechno ožilo. Zdá se, že narozdíl od Čech tady většina obchodů v neděli otvírá až v poledne. Po celkem levném obědě (necelé 4 dolary) u Číňanů nebo tak někoho jsem našel obchod s počítači a nakonec si vybral tento – Asus K50 s dvoujádrovým procesorem Pentium T4200, 3 GB RAM, 250 GB harddiskem a 15-palcovým monitorem (tento). Za 480 dolarů (za dalších 170 jsem si ale přikoupil záruku na 3 roky) mi to přišlo celkem fajn (: Na cenách ve všech obchodech je tady ale zákeřný, že jsou bez daně, takže je k nim ještě potřeba přičíst 5 – 10 % daň.

Jak je v Americe běžný, platil jsem kartou (používají je k placení mnohem víc než my). Fascinuje mě, jak málo se starají o bezpečnost placení – nechtějí pin ani nic takového. Tady aspoň chtěli, abych se podepsal, ale když jsem nakupoval jídlo, tak nechtěli ani to. Takže kdybych kartu ztratil, kdokoli ji může vesele používat. Ještě jedna zajímavost k nakupování jídla: nechápu moc proč, ale leccos (třeba mlíko a jogurty) mají jenom ve velkých baleních. U mlíka je standard 1 galon (necelé 4 litry) a zatím jsem neviděl menší balení než půl galonu.

No a dneska jsme se začali seznamovat s matematickým oddělením. Nových studentů (bez bakalářů) je přes 40. Věděl jsem sice, že nás bude hodně, ale tolik jsem fakt nečekal! Dostal jsem klíče od mé pracovny, která vypadá celkem dobře. Je sice v podzemí, ale jsme tam jenom 2 a je tak akorát velká. Taky jsem si dneska zařídil účet u místní banky; můj sáhodlouhý seznam věcí, co ještě potřebuji udělat, se pomalu krátí!

A občas si čtu PhD Comics. I když tady jsem zatím jenom chvíli, začínám vidět, jak dobře vystihuje (a paroduje) život doktoranda v Americe (:

Fuj to jsem ale napsal dlouhej blábol! Sorry, příště se snad polepším (:

Na vysvětlenou (:

Tak jsem si taky zřídil blog.

Vy, co mě trochu znáte, asi budete překvapení, pokud víte, jak hrozně rád mám všechny ty vymoženosti a nesmysly související s počítačema… Ale když jsem byl posledně v Indii, tak jsem jednou za čas psal domů maily o tom, jak se mám a tak. A protože v tom asi budu pokračovat i tady, řekl jsem si, že lepší než spamovat spoustu lidí maily, které je možná nezajímají, bude to prostě psát sem. Zatím si můžete přečíst první dva maily, co jsem posílal, a staré maily z Indie.

Tož tak (: Budu moc rád, když mi napíšete, ať už jakékoli reakce nebo kritiku (třeba že jsem si vybral hroznej vzhled) nebo rady, jak něco dělat líp – zatím moc nevím, jak to všechno ovládat (:

Druhý mail

čau,

tak už mám za sebou všechny písemky, co jsem měl psát – jednu v po, út
a st (: tu pondělní jsem možná nenapsal, ty zbylý dvě (pro mě
důležitější) snad jo (:

jinak se mám celkem dobře, mám toho sice hodně na zařizování, ale
docela to jde. Kampus je celkem pěkný a malý, všude je dost stromů a
zeleně. Zatím jsem neměl moc čas se podívat kolem, jen jednou jsem
dobloumal k nějakým lesíkům a loukám. Co mě fascinovalo, byly
světlušky, který (aspoň myslím) svítily o dost jasněji než ty naše. A
z okna mýho pokoje bývají vidět krásný mraky. Krajina je tady jinak
skoro úplně rovná, nikde není vidět ani kopeček. Jediný stoupání a
klesání je kousíček k řece.

Taky je vtipný, že jsme v newyorském časovém pásmu – spolu s letním
časem to vychází tak, že poledne je ve 2 odpoledne, takže večer je
slunko pořád ještě hodně vysoko, což mi zatím pokaždý přišlo dost
divný…

Z věcí, co mi tady vadí, mě napadlo splachování na záchodech. V míse
často bývá nachystaná spousta vody, která se pak spláchne. A zvlášť
tady na koleji nemáme pisoáry a splachování je na fotobuňku – tak mi
přišlo fakt zbytečný spláchnout tu spoustu vody pokaždý, když jdu
čurat… Naštěstí jsem už ale přišel na to, jak si stoupnout, aby mě
fotobuňka neviděla (:

A udělal mi radost ten obchod, co jsem nakonec našel. Mají tam totiž
fakt spoustu věcí z Indie (:

tak to bude prozatím asi všechno, mějte se krásně,
víťa