Minulý víkend jsme s Kamčou Holoubkovou byli na Přežití, což je outdoorový závod dvojic, kde je potřeba během 24 hodin ujít přes 80 km a plnit různé úkoly na stanovištích – a to všechno jenom se 100 gramy jídla na osobu. Nakonec se nám podařilo dojít a hlavně si celý víkend parádně užít!
Začátek byl v pátek v 10 večer poblíž Jindřichova Hradce. Moc se nám nechtělo se předhánět s ostatními dvojicemi, takže jsme na první stanoviště u rybníku Blanko došli jako jedni z posledních. Na stanovišti blikaly dvě diody morseovku, kterou stačilo jen přepsat na papír a pak číst postupně písmena z jednotlivých diod. Nějak se nám ale nedařilo konzistentně rozlišovat tečky a čárky, takže jsme to nakonec po hodině a půl snažení museli vzdát a vydat se na náhradní stanoviště.
Abychom naše postavení na chvostu startovního pole pojistili, vydali jsme se od rybníku na jih místo na východ, na což jsme přišli asi po 5 kilometrech, kdy jsme zjistili, že jsme v Rakousku. Naštěstí jsme bravurně zvládli upravit naši plánovanou trasu a přes náhradní stanoviště dorazit k Romavskému rybníku o půl šesté ráno – jen asi 10 minut poté, co stanoviště mělo zavírat. Cestou to s naší budoucností na Přežití nevypadalo moc dobře – nestíhali jsme deadline, a navíc si Kamča pár dní před startem preventivně namohla pravé stehno, takže hned od začátku trochu kulhala.
Orgové na stanovišti naštěstí ještě byli, takže jsem se mohl vykoupat a za odměnu zjistit, kam jít dál – na kopec Kamčatku. Rozhodli jsme se jít přímo po polňačkách vedoucích mezi lukami, rybníky a pastvinami pro krávy. Bylo to samozřejmě pomalejší, než kdybychom šli po asfaltkách, ale zato jsme si užili krásnou přírodu s vycházejícím sluncem a promáčeli čerstvě vyměněné ponožky v sandálách.
Cestou jsme ale přecejen trochu času nahnali, takže jsme došli asi půl hodinu před limitem, rychle si zapamatovali rozmístění barevných špendlíků a dozvěděli se, že další stanoviště je asi 2 km východně od Starého Města pod Landštejnem. Museli jsme zase docela spěchat, mě už taky začínaly bolet nohy, ale šlo se nám celkem dobře a taky střílení z luku jsme zvládli bez problémů. Přes krásnou kapli schovanou na skalách poblíž Landštejnu jsme došli na další stanoviště u Jeleního vrchu, kde jsme vyřešili šifru a šli k Vysokému kameni.
Cestou nám začala docházet voda, a když se mi nepovedlo Kamču přesvědčit, že by bylo nejlepší nabrat nějakou z potoka vytékajícího odněkud z kravína, radši jsme o vodu požádali paní v Kaprouně. Když nám ji začala napouštět ze zahradní hadice, nevypadalo to s její kvalitou o moc důvěryhodněji, ale nakonec nám vysvětlila, že to je ta nejlepší voda na světě voda přímo z pramene, který mají doma ve sklepě.
Na Vysokém kameni jsme vyprusíkovali nahoru po stromech a zvěděli, že další stanoviště je skoro 15 kilometrů daleko na Vítkově Hrádku. Vzhledem k tomu, že bylo kolem 5 odpoledne, Přežití končilo v 10 a z Vítkova Hrádku nás ještě čekalo necelých 10 kilometrů do Jindřichova Hradce, bylo jasné, že si musíme sakra pohnout, abychom měli šanci dojít.
Naštěstí se nám při přesunu opravdu povedlo unavené svaly přimět k maximálnímu výkonu a na stanoviště jsme došli o půl osmé. Dost k tomu přispěla i finta, kdy vždycky jeden šel se zavřenýma očima a druhý ho vedl – takto jsem mohl Kamču trochu táhnout a šli jsme o dost rychleji než normálně.
Na stanovišti jsme zvládli bez problémů spojit ofáborkované stromy do písmenek a mohli jsme vyrazit na poslední úsek naší cesty. To jsme se párkrát i proběhli, abychom to fakt stihli, a když už bylo celkem jasný, že máme dost času, úplně na mě padla únava a sotva jsem ploužil nohama. Kamča naštěstí ještě trochu sil měla, takže se zvládla zorientovat v Hradci a dopovzbuzovat mě až do cíle v evangelickém kostele, kde byl i sraz před hrou. Došli jsme krásnou čtvrt hodinu před koncem hry, celkem s takovými 85, 90 kilometry v nohách.
Něco jsme konečně pojedli, popovídali si s orgy a ostatními dvojicemi, které jsme občas v průběhu potkávali, a mohli jít spát. V neděli pak po bohoslužbě bylo vyhlášení a cesta vlakem do Prahy (taky nebyla úplně nudná – našemu vlaku se povedlo potrhat troleje, takže jsme asi 2 hodiny čekali u Benešova). Začátek týdne pak byl v práci pěkně krušný, bolely mě nohy a byl jsem dost unavený, ale od středy to naštěstí už bylo v pohodě.
Přežití mě letos fakt bavilo. S Kamčou byla zábava, dobře se nám šlo a povídalo. I počasí nám (navzdory rozpačitým předpovědím a hřmění chvíli po startu) přálo, bylo docela pěkně a nepršelo. A myslím, že jsme udělali dobře, když jsme se odvážně rozhodli jít celou dobu jenom v sandálích. Jediný trochu negativní dopad to mělo na můj malíček na pravé noze. Od Přežití je trochu nakřivo a moc se neprokrvuje, pořád trochu brní – tak jen čekám, kdy shnije a upadne (:
Víťův blog 