Máme zrovna dvoudenní podzimní prázdniny, i když počasí podzimně moc nevypadá – posledních pár dnů bývá přes den kolem 30 stupňů! Venku je vážně krásně, spousta sluníčka a barevných stromů.
Když jsem tak náhodně po nocích brouzdal po netu, přes Wikipedii jsem se dostal ke spoustě zajímavých umělých jazyků. Tak se s vámi o něco z toho zkusím podělit (a taky proto, abych tu měl pohromadě všechny užitečný odkazy).
Tak třeba Toki Pona (oficiální stránky jazyka jsou tady). Minimalistický jazyk, obsahující jen 14 hlásek a 123 slov, která se ale dají dávat kombinovat k pojmenování složitějších konceptů (jinak by to asi fakt nemohlo fungovat). Zdá se, že jeden z důvodů, proč vznikl, je k vyzkoušení toho, jak jazyk ovlivňuje to, jak a o čem přemýšlíme. Toki Pona má svou jednoduchostí podporovat jednoduchost i v přístupu k životu. Na netu je celkem rozumná učebnice, trochu jsem se ho i začal učit, je to docela zábava (a málo práce).
Vzhledem k malé slovní zásobě samozřejmě všechna slova mají víc významů a můžou v nezměněné podobě být více slovními druhy – a proto je v jazyce pár pomocných slov, aby věty dávaly smysl a šly aspoň jakžtakž jednoznačně přečíst. Kupodivu je v tom ale pár gramatických nepravidelností, který mi přijdou docela zbytečný. Jedna z věcí, který mi úplně nedávají smysl, je “zákaz” (=nespisovnost) vedlejších vět. I když je v jazyce velmi přirozená konstrukce, kterou by šly vedlejší věty vyjadřovat, “nesmí” se používat. Na fóru fanoušků a uživatelů jazyka (je jich fakt málo) jsem natrefil na to, že důvodem asi bude právě snaha o jednoduchost jazyka – a vedlejší věty by se do sebe mohly neomezeněkrát vnořovat, což by nebylo pěkný. Moc s tím nesouhlasím (na fóru o tom koneckonců taky byla nějaká diskuse), protože opisná konstrukce, která se místo toho používá, působí neelegantně a zbytečně složitě.
Toki Pona vytvořila asi před deseti lety Sonja Elen Kisa. To, že existuje tvůrce jazyka, přináší zvláštní rozměr diskusím o jeho možných změnách. Zvlášť tím, že se do nich spíš nezapojuje, tak v příspěvcích ostatních působí skoro jako nějaká až nadpřirozená bytost nebo autorita – což koneckonců není tak úplně překvapivý, když se nad tím člověk trochu zamyslí. Třeba tohle téma je docela ilustrativní, snaží se tam přijít na význam záhadnýho slova “pu” a dostanou se tam i k těm zakázaným vedlejším větám. (Možná se ale taky všeobecně dost pletu, na fóru jsem toho moc nečet.)
Učení se je fajn díky tomu, jak je všechno jednoduchý; zdá se mi, že s trochou snahy není nic těžkýho třeba už za týden zvládnout jazyk docela plynně používat. Taky se mi líbí, že slovní zásoba pochází ze všech možných jazyků – a díky chorvatštině tam je pár velmi povědomých slov, třeba oko, luka (=ruka, hláska r se nepoužívá, aby výslovnost byla pokud možno univerzální a jednoduchá), noka (=noha) nebo ona (=on, ona, ono, slovní druhy se nijak nerozlišují). Nebo z takové finštiny vzali slovo kala pro rybu.
Ještě se teď zmíním o příručce pro tvorbu jazyka. Moc jsem na ni nekoukal, ale vypadá docela zajímavě (i pokud nechcete vytvářet vlastní jazyk, což třeba já rozhodně neplánuju).