Toki Pona

Máme zrovna dvoudenní podzimní prázdniny, i když počasí podzimně moc nevypadá – posledních pár dnů bývá přes den kolem 30 stupňů! Venku je vážně krásně, spousta sluníčka a barevných stromů.

Když jsem tak náhodně po nocích brouzdal po netu, přes Wikipedii jsem se dostal ke spoustě zajímavých umělých jazyků. Tak se s vámi o něco z toho zkusím podělit (a taky proto, abych tu měl pohromadě všechny užitečný odkazy).

Tak třeba Toki Pona (oficiální stránky jazyka jsou tady). Minimalistický jazyk, obsahující jen 14 hlásek a 123 slov, která se ale dají dávat kombinovat k pojmenování složitějších konceptů (jinak by to asi fakt nemohlo fungovat). Zdá se, že jeden z důvodů, proč vznikl, je k vyzkoušení toho, jak jazyk ovlivňuje to, jak a o čem přemýšlíme. Toki Pona má svou jednoduchostí podporovat jednoduchost i v přístupu k životu. Na netu je celkem rozumná učebnice, trochu jsem se ho i začal učit, je to docela zábava (a málo práce).

Vzhledem k malé slovní zásobě samozřejmě všechna slova mají víc významů a můžou v nezměněné podobě být více slovními druhy – a proto je v jazyce pár pomocných slov, aby věty dávaly smysl a šly aspoň jakžtakž jednoznačně přečíst. Kupodivu je v tom ale pár gramatických nepravidelností, který mi přijdou docela zbytečný. Jedna z věcí, který mi úplně nedávají smysl, je “zákaz” (=nespisovnost) vedlejších vět. I když je v jazyce velmi přirozená konstrukce, kterou by šly vedlejší věty vyjadřovat, “nesmí” se používat.  Na fóru fanoušků a uživatelů jazyka (je jich fakt málo) jsem natrefil na to, že důvodem asi bude právě snaha o jednoduchost jazyka – a vedlejší věty by se do sebe mohly neomezeněkrát vnořovat, což by nebylo pěkný. Moc s tím nesouhlasím (na fóru o tom koneckonců taky byla nějaká diskuse), protože opisná konstrukce, která se místo toho používá, působí neelegantně a zbytečně složitě.

Toki Pona vytvořila asi před deseti lety Sonja Elen Kisa. To, že existuje tvůrce jazyka, přináší zvláštní rozměr diskusím o jeho možných změnách. Zvlášť tím, že se do nich spíš nezapojuje, tak v příspěvcích ostatních působí skoro jako nějaká až nadpřirozená bytost nebo autorita – což koneckonců není tak úplně překvapivý, když se nad tím člověk trochu zamyslí. Třeba tohle téma je docela ilustrativní, snaží se tam přijít na význam záhadnýho slova “pu” a dostanou se tam i k těm zakázaným vedlejším větám. (Možná se ale taky všeobecně dost pletu, na fóru jsem toho moc nečet.)

Učení se je fajn díky tomu, jak je všechno jednoduchý; zdá se mi, že s trochou snahy není nic těžkýho třeba už za týden zvládnout jazyk docela plynně používat. Taky se mi líbí, že slovní zásoba pochází ze všech možných jazyků – a díky chorvatštině tam je pár velmi povědomých slov, třeba oko, luka (=ruka, hláska r se nepoužívá, aby výslovnost byla pokud možno univerzální a jednoduchá), noka (=noha) nebo ona (=on, ona, ono, slovní druhy se nijak nerozlišují). Nebo z takové finštiny vzali slovo kala pro rybu.

Ještě se teď zmíním o příručce pro tvorbu jazyka. Moc jsem na ni nekoukal, ale vypadá docela zajímavě (i pokud nechcete vytvářet vlastní jazyk, což třeba já rozhodně neplánuju).

Přežití

Minulý víkend jsme s Kamčou Holoubkovou byli na Přežití, což je outdoorový závod dvojic, kde je potřeba během 24 hodin ujít přes 80 km a plnit různé úkoly na stanovištích – a to všechno jenom se 100 gramy jídla na osobu. Nakonec se nám podařilo dojít a hlavně si celý víkend parádně užít!

Začátek byl v pátek v 10 večer poblíž Jindřichova Hradce. Moc se nám nechtělo se předhánět s ostatními dvojicemi, takže jsme na první stanoviště u rybníku Blanko došli jako jedni z posledních. Na stanovišti blikaly dvě diody morseovku, kterou stačilo jen přepsat na papír a pak číst postupně písmena z jednotlivých diod. Nějak se nám ale nedařilo konzistentně rozlišovat tečky a čárky, takže jsme to nakonec po hodině a půl snažení museli vzdát a vydat se na náhradní stanoviště.

Abychom naše postavení na chvostu startovního pole pojistili, vydali jsme se od rybníku na jih místo na východ, na což jsme přišli asi po 5 kilometrech, kdy jsme zjistili, že jsme v Rakousku. Naštěstí jsme bravurně zvládli upravit naši plánovanou trasu a přes náhradní stanoviště dorazit k Romavskému rybníku o půl šesté ráno – jen asi 10 minut poté, co stanoviště mělo zavírat. Cestou to s naší budoucností na Přežití nevypadalo moc dobře – nestíhali jsme deadline, a navíc si Kamča pár dní před startem preventivně namohla pravé stehno, takže hned od začátku trochu kulhala.

Orgové na stanovišti naštěstí ještě byli, takže jsem se mohl vykoupat a za odměnu zjistit, kam jít dál – na kopec Kamčatku. Rozhodli jsme se jít přímo po polňačkách vedoucích mezi lukami, rybníky a pastvinami pro krávy. Bylo to samozřejmě pomalejší, než kdybychom šli po asfaltkách, ale zato jsme si užili krásnou přírodu s vycházejícím sluncem a promáčeli čerstvě vyměněné ponožky v sandálách.

Cestou jsme ale přecejen trochu času nahnali, takže jsme došli asi půl hodinu před limitem, rychle si zapamatovali rozmístění barevných špendlíků a dozvěděli se, že další stanoviště je asi 2 km východně od Starého Města pod Landštejnem. Museli jsme zase docela spěchat, mě už taky začínaly bolet nohy, ale šlo se nám celkem dobře a taky střílení z luku jsme zvládli bez problémů. Přes krásnou kapli schovanou na skalách poblíž Landštejnu jsme došli na další stanoviště u Jeleního vrchu, kde jsme vyřešili šifru a šli k Vysokému kameni.

Cestou nám začala docházet voda, a když se mi nepovedlo Kamču přesvědčit, že by bylo nejlepší nabrat nějakou z potoka vytékajícího odněkud z kravína, radši jsme o vodu požádali paní v Kaprouně. Když nám ji začala napouštět ze zahradní hadice, nevypadalo to s její kvalitou o moc důvěryhodněji, ale nakonec nám vysvětlila, že to je ta nejlepší voda na světě voda přímo z pramene, který mají doma ve sklepě.

Na Vysokém kameni jsme vyprusíkovali nahoru po stromech a zvěděli, že další stanoviště je skoro 15 kilometrů daleko na Vítkově Hrádku. Vzhledem k tomu, že bylo kolem 5 odpoledne, Přežití končilo v 10 a z Vítkova Hrádku nás ještě čekalo necelých 10 kilometrů do Jindřichova Hradce, bylo jasné, že si musíme sakra pohnout, abychom měli šanci dojít.

Naštěstí se nám při přesunu opravdu povedlo unavené svaly přimět k maximálnímu výkonu a na stanoviště jsme došli o půl osmé. Dost k tomu přispěla i finta, kdy vždycky jeden šel se zavřenýma očima a druhý ho vedl – takto jsem mohl Kamču trochu táhnout a šli jsme o dost rychleji než normálně.

Na stanovišti jsme zvládli bez problémů spojit ofáborkované stromy do písmenek a mohli jsme vyrazit na poslední úsek naší cesty. To jsme se párkrát i proběhli, abychom to fakt stihli, a když už bylo celkem jasný, že máme dost času, úplně na mě padla únava a sotva jsem ploužil nohama. Kamča naštěstí ještě trochu sil měla, takže se zvládla zorientovat v Hradci a dopovzbuzovat mě až do cíle v evangelickém kostele, kde byl i sraz před hrou. Došli jsme krásnou čtvrt hodinu před koncem hry, celkem s takovými 85, 90 kilometry v nohách.

Něco jsme konečně pojedli, popovídali si s orgy a ostatními dvojicemi, které jsme občas v průběhu potkávali, a mohli jít spát. V neděli pak po bohoslužbě bylo vyhlášení a cesta vlakem do Prahy (taky nebyla úplně nudná – našemu vlaku se povedlo potrhat troleje, takže jsme asi 2 hodiny čekali u Benešova). Začátek týdne pak byl v práci pěkně krušný, bolely mě nohy a byl jsem dost unavený, ale od středy to naštěstí už bylo v pohodě.

Přežití mě letos fakt bavilo. S Kamčou byla zábava, dobře se nám šlo a povídalo. I počasí nám (navzdory rozpačitým předpovědím a hřmění chvíli po startu) přálo, bylo docela pěkně a nepršelo. A myslím, že jsme udělali dobře, když jsme se odvážně rozhodli jít celou dobu jenom v sandálích. Jediný trochu negativní dopad to mělo na můj malíček na pravé noze. Od Přežití je trochu nakřivo a moc se neprokrvuje, pořád trochu brní – tak jen čekám, kdy shnije a upadne (:

Seznam se zamiloval!

Zdá se, že se vyhledávač Seznamu zamiloval do mého blogu! Na spoustu různých nesouvisejících vyhledávání ho vrací mezi prvními – zatím nejlepší je “staniční sestry musí studovat na bakaláře” (zadáno bez uvozovek), tam jsem úplně první. Dobrý je taky “100 mil v sedle” nebo “indický obchod v Praze”. Dokonce i na “asus k50” jsem na první stránce. Všiml jsem si toho, protože se mi tu mimo jiné ukazuje, jakým vyhledáváním se lidi dostali na blog.

Pokud byste někdo tušili, čím to může být, budu rád, když se o to podělíte.

Další vtipná věc související s blogem je. že mi to tu ukazuje statistiky, kolik lidí tu bylo který den. A zjevně to počítá i kliknutí třeba na články nebo fotky, takže jen jsem sem před pár dny dal ty fotky, hned se počet zvýšil na skoro desetinásobek normálu (z 20 na 200, předchozí maximum bylo něco kolem 60).